Každý se někdy cítí osaměle, každý si někdy přeje s někým promluvit, zasmát se, obejmout a podobně. Podívejme se na to ale z jiného konce. Od chvíle, kdy se narodíme, přes naše dětství, základní školu, střední, vysokou či práci, přes všechny partnery, kamarády a blízké – neustále jsme zvyklí být v něčí společnosti.

Není se čemu divit, že jakmile jsme na delší dobu sami, začne nám být trochu divně. Cítíme se nesví, nepohodlně. Nejsme nikým obklopeni a na to nejsme zvyklí. Nikdo na nás nemluví, nemáme komu vyprávět všechno to, co nám proletí hlavou. Možná z toho trochu dostáváme strach. Být sám u mnohých lidí navozuje pocit velké nejistoty.

A přece je to způsob, jak dosáhnout obrovského vnitřního rozvoje.

Nic na světě vám pravděpodobně nedá tolik, jako když se naučíte být sami se sebou. Vztahy s jinými lidmi jsou bezesporu úžasným prostředkem, jak se o sobě hodně dozvědět. Vztahy jsou jako zrcadlo, ve kterých se vidíme, skrze které se můžeme zdokonalovat a dosahovat vysokých úrovní své osobnosti. Druzí nás mohou podporovat, dopomáhat nám k obrovskému růstu. I tak je ale třeba naučit se dříve či později být sám.

Být sám, to člověku dává velkou vnitřní sílu. Jakmile je člověk srovnán sám se sebou a ví, že se o sebe dokáže postarat, ví, že dokáže stát na svých vlastních nohách, pak má v sobě zvláštní energii, ze které čerpá i v době, kdy je s ostatními lidmi, nebo kdy třeba žije se svým partnerem.

Jakmile se člověk naučí být sám, zbavuje se svých nejistot. Zjišťuje, že má v sobě víc, než si myslel. Už se více neupíná k druhým. Síla, kterou v sobě takto nachází, mu slouží k dosažení všech snů, cílů, které si chová v hlavě. A ještě důležitěji – pomáhá překonávat překážky, nezdary, slabší chvíle.

Proto dříve či později nadejde chvíle, kdy se to každý musí naučit.

Ze začátku to možná bude trochu bolet. Bude to nepříjemné. Stejně jako všechny nové věci, které si člověk snaží osvojit, a které ho posouvají z jeho zóny pohodlí. Je to stejné jako překonávat ostych a naučit se mluvit s neznámými lidmi. Jen tentokrát se snaží člověk naučit být prostě sám se sebou a čelit své samotě.

Jakmile se to naučí, už ho nemůže nic zastavit. Zjišťuje, že má život pod svojí kontrolou. Že být sám neznamená, že je méněcenný, že ho to nijak neomezuje. Naopak dává to prostor přemýšlet, nacházet sám sebe, poznávat se. Díky samotě si lépe určíme své cíle. Uvědomíme si, co od života chceme. Jaké jsou naše hodnoty a priority.

A předně pak, dává nám to onu sílu vlastní osobnosti. Tu nebojácnost „být sebou“ a následovat sám sebe. Ať už se stane cokoli, i kdyby nás opustili přátelé a blízcí, tato vnitřní síla nás neopouští. Je tu pro nás kdykoliv. Stačí se jen uchýlit do sebe.