Když mi bylo něco kolem 20, měl jsem již několik let přítelkyni. Byl jsem do ni šíleně zamilovaný a otevřeně jsme se bavili o manželství, o tom, že spolu jednou budeme mít děti, o bytu, jak bychom si ho společně představovali. Rádi jsme fantazírovali o budoucnosti, jak by mohla asi vypadat. Věděli jsme jistě jen, že v ní jsme oba.

Jednoho dne jsme se rozhodli, že do toho praštíme.

Vybral jsem prsten, začali jsme plánovat, jak to bude nejspíš probíhat, ale čím víc se blížil osudný den, tím víc tu něco nesedělo. Jakoby mě začala nahlodávat zvláštní myšlenka. Považoval jsem ji za zcela neoprávněnou, iracionální hloupost, která se mi zjevila v hlavě. Asi to k mužům prostě patří, že je manželství lehce vyděsí, říkal jsem si.

Nemohl jsem ji však zadusit. A byla čím dál silnější.

Nakonec k svatbě nedošlo.

Zrušil jsem to. S přítelkyní jsme se rozešli a zbylo nám jen mnoho vzpomínek, spousta fotek, dárků, které jsme si za ty léta dali, a trocha hořkosti a zklamání. Ukončili jsme mezi sebou veškerý kontakt. Dodnes příliš nevím, co se s ní dělo dál.

Ale čím více času od našeho rozchodu uběhlo, tím více všechny vzpomínky vybledly. Člověk pak zjistí, že už si ani příliš nepamatuje, jaký ten druhý býval. Jen tak matně.

Takový byl můj život kolem 20. Získal jsem také svoji první práci, kterou jsem měl tak nějak rád. Mezi mé koníčky patřilo plavání a box, kterému jsem věnoval spoustu svého volného času. Jinak jsem někdy také maloval nebo psal. Hlavně jsem se ale poflakoval s kamarády.

V současnosti nic z toho již neplatí. Práci jsem od té doby měnil nesčetněkrát, dnes navíc dělám v úplně jiném oboru, než co jsem dělal ve 20, a taky úplně jiném, než co jsem vystudoval. Je mi 39 a naposledy jsem práci měnil před 2 lety.

Kamarády mám stále, ale dnes jsou to úplně jiní lidé. Ne tak, že by se změnili oni, spíš jakože jsem vyměnil své přátele já.

Za ty roky jsem o sobě zjistil spoustu věcí, například že mě naprosto nebaví architektura, kterou jsem proto později přestal dělat. Nyní se pohybuji v mužském kadeřnictví, které mě velmi naplňuje.

Mezi 20. a 30. rokem života se moje váha pohybovala kolem 90 kg, nyní jsem stabilně na 80. Musím říct, že stále dělám hloupá rozhodnutí jako tehdy, ale dnes už se z nich učím rychleji. Stejně tak rychleji poznám něco, co pro mě není vhodné. Je proto pro mě jednodušší opustit věci, které mě nenaplňují.

Prožil jsem několik dalších rozchodů, velkých osobních i kariérních úspěchů, stejně jako neúspěchů. Ze všeho si člověk něco vzal, něco, co si teď uvědomuje lépe.

Lekce číslo jedna pro mě ale je: Na ničem zase tolik nezáleží. Přinejmenším ne tolik, co si myslíte. Stejně tak teď nevíte nic s jistotou. Absolutně nic. 

Nepochybuji o tom, že se probudím jednoho dne za deset let a řeknu si: „Tehdy, tenkrát před 10 lety… to jsem ještě vůbec nic netušil.“

Všechno, co teď považujete za samozřejmé, vše, co je pro vás nepředstavitelné, to všechno se změní od základů. Lidi odejdou, práce se změní, vztahy se zbortí, nové vytvoří, děti se narodí. Sny se promění, cíle také.

A z toho důvodu bych si přál tehdy vědět: „Neber to tolik vážně. Ať už se ti teď děje cokoliv, nedělej si z toho tak těžkou hlavu. Ještě tolik se toho změní, že si to ani nedokážeš představit. Jen to všechno přijímej, jak to bude přicházet, a rychle se z toho uč.“