Někdy nedokážeme vysvětlit, proč se cítíme zrovna takhle. Ačkoliv bychom dřív možná řekli, že je pro nás těžké si k někomu vytvořit silné pouto, čas od času se objeví úplný cizinec, kde to vznikne úplně samo. Nevíme proč, není žádné vysvětlení, ale to pouto je tak náhlé a tak intenzivní.
Věřím, že takové věci se nestávají náhodou. Věřím, že každý člověk, který nám takto vstoupí do života, přestože z něho po chvíli zase odejde, přináší nějaké poselství, které je určené pouze nám a je naší povinností jej pochopit.
Když se zamyslíte nad svojí minulostí, určitě si vybavíte takové případy. Situace, kdy jste pro někoho vzpláli, ale ten dotyčný po nějakém čase odešel. Zamyslíte-li se nad tím, v každém takovém případě dokážete určitě přijít na nějakou lekci, zkušenost nebo ponaučení, které jste si z toho vzali. Možná si ho ani neuvědomujete, ale pokud nad tím chvíli zauvažujete, určitě ho najdete.
Věřím, že každý takový člověk vstupuje do našeho života, aby nás něco naučil. A tím nás od toho osvobodil. Život je jedna velká cesta, jedno velké dobrodružství, kdy se neustále něčemu učíme. Každý vztah, každé vzplanutí, každá láska v sobě nese zárodek něčeho, co v konečném důsledku utváří osobnost, jakou nyní jste. Zkušenosti, které takto nabíráte, vás dělají silnějšími a moudřejšími do budoucna. Bez ohledu na to, že díky nim si vytváříte standardy a hodnoty, které očekáváte nejen od sebe, ale také od svého ideálního partnera.
Jediným smutným faktem je, že občas se prostě necháváme strhnout… Občas se snažíme tyto lidi, kteří jsou v našem životě jen na chvíli, udělat naším „žili šťastně až do smrti“. Bohužel se musíme ale smířit s tím, že tito lidé nebyli předurčeni k tomu, aby tento sen naplnili. Byli tu, aby nás naučili něco, co budeme jednou potřebovat, až „budou žít šťastně až do smrti“ opravdu přijde. A vězte, že to přijde. Je to nevyhnutelné.
Smutek, který nás ovládá, ve chvíli, kdy se snažíme tyto lidi donutit zůstat, je výsledkem naší neschopnosti nechat jít. Nerozumíme tomu, proč naši nejbližší odchází. Nevíme, proč to ani tentokrát nevyšlo, a klademe si možná otázku: „Proč jsem to zase zrovna já, komu se tohle děje?“
Možná je taky ale třeba podívat se na situaci jiným pohledem. Co kdybychom je opravdu donutili zůstat? Ač se to teď může zdát hezké, skutečnost by mohla být velmi odlišná. Jejich úsměv již nebude tak neodolatelný, jejich krása vymizí, láska uhasne a oni již nebudou takovou inspirací, jakou bývali. Místo toho se stanou spíše přítěží. Přítěží, která nedovoluje vašemu životu růst, která nedovoluje vaší osobnosti vzít na sebe další důležitou lekci.
Nechat jít – to je svým způsobem umění. Je to důvěra v to, že takhle je to lepší. Důvěra, že život má svůj nepochopitelný smysl, že život má svůj vlastní řád, kterému možná nerozumíme a odporujeme mu, ale je to to nejlepší pro nás i ostatní.
Dokonce je možné, že nám tito lidé vstoupili do života, abychom se naučili větší nezávislosti. Tomu, abychom se tak snadno neupínali. Abychom dokázali stát pevně na svých nohách. Abychom dokázali být spokojení a single a hledat opravdové naplnění v životě, aniž bychom si vynucovali partnery a nové vztahy.
Proto, ačkoli se nám happyend zase znovu vyhnul, vězte, že je to přesně tak, jak to má být. Takhle je to lepší, takhle budete šťastnější. Teď to tak nevypadá, ale důvěřujte sami sobě a důvěřujte životu a jeho neuchopitelnému řádu, který vás dovede přesně tam, kam potřebujete.
A až narazíte na osobu, která je vaším „napořád“, tak uvidíte, že ho poznáte na kilometry daleko. I kdyby měl stát v obrovském davu, i kdyby se pohyboval v místnosti se stovkou lidí, vy budete vědět, že je to „ono“. Ten pocit bude nepřekonatelný a dá vám jasně najevo, že to je přesně to, co vám bylo souzeno.