Asi každý cítí, když je na čase něco ukončit. Od něčeho nebo někoho odejít a už se nevracet. Je to skrytý a tichý pocit kdesi v člověku, přesto velmi výrazný. Jakoby našeptával, že něco není tak, jak má být.

Problém, kterému často čelíme, není fakt, že víme, že už nemá cenu v tom pokračovat. Problém je, že si to odmítáme připustit. Nechceme. Za žádnou cenu.

Jako kdyby byl člověk občas připoután k tomu, co mu působí trápení. Do morku kostí cítí, že to není dobré, že něco není správně, ale nemá kuráž odejít. Jako kdyby zdroj svého trápení svým způsobem zbožňoval natolik, že je mu líto si ulevit, přestože celé jeho nitro netouží po ničem jiném.

Možná je tohle jedna z největších lekcí a zároveň zkouška dospělosti, vyzrálosti. Odmítnout trpět. Mít dostatečně vysoké standardy na to, aby si člověk dovolil pustit cokoli, co mu plně nevyhovuje.

Někdy je třeba za dobrou věc bojovat, snažit se. Ale takové situace člověk pozná. Je to ten samý hlas kdesi v nitru, jen říká něco jiného.

Zmatený je člověk, který jedno s druhým zaměňuje.

Není univerzálního návodu, jak to poznat. Každý si svoji odpověď musí najít sám. Jediné, co je k tomu zapotřebí, je odvaha postavit se pravdě. Podívat se na situaci střízlivýma očima. Nefantazírovat o minulosti, ani budoucnosti. Soustředit se na to, co je teď.

Vzpomínky mohou být příjemné, stejně tak představy o budoucnosti. V konfrontaci s přítomností jsou ale oboje pouze nehmatatelné iluze.

Jaká je skutečnost?

Stojí ti to za to?
Bojovat o to?
Je to pro tebe to pravé?

Možná musíš-li se ptát,
pak už to samo o sobě je tvou odpovědí.