Mít někoho ráda, ačkoli se s tím člověkem zdaleka necítíš milovaně, není vůbec snadné. Je to jako věčný souboj uvnitř tebe.

Na jednu stranu vědět, že si zasloužíš víc, že se v opravdovém partnerství má člověk cítit šťastně a naplněně, že tohle ti nestačí, a na druhou stranu nebýt schopná odejít, protože ho máš ráda.

A tak pokaždé, kdy už jsi tak tak na pokraji, abys udělala ten finální krok, abys konečně ukončila to, co není správné, nakonec dáš zase další šanci.

Protože se prý změní. Protože řekl, že se bude snažit víc. Protože jste byli zase spolu a jednou to bylo zase krásné. Protože se bojíš, že nic lepšího tam venku už nenajdeš.

Snad budeš mít dostatek síly na to konečně uvidět pravdu – totiž to, že lidé se jen velmi zřídka mění, že to, co není správné dnes, nebude nejspíš správné ani zítra, že tvé neštěstí nemůže být vykompenzováno falešnou nadějí.

Snad budeš mít dostatek síly na to se odhodlat a skočit do neznáma, ač je to možná děsivé a strašidelné. Pokud to však dokážeš, uvidíš, že nebylo čeho se obávat. Začátky možná nebudou jednoduché, ale ty si najdeš cestu.

A pak budeš šťastnější než kdy dřív.

Až najdeš opět sebe. Až si znovu připomeneš, kdo jsi.
Až objevíš znovu sílu ve svém vlastním nitru.
Až budeš kráčet s hlavou vztyčenou navzdory jakýmkoli překážkám.

Uvidíš, že to zvládneš.
Chce to jen trošku kuráže a první krok.

A kdybys náhodou pochybovala, vzpomeň si na to všechno, co už jsi zažila, a o čem sis také myslela, že to nezvládneš a nepřekonáš, přestože sis s tím nakonec poradila. Nevěř své vlastní hlavě, až ti bude říkat, že tohle je něco jiného, že tohle opravdu není možné zvládnout, protože to je přesně to, co ti říkala i ve všech těch minulých případech.

Máš na to.
Neváhej. Neboj.