Nejsi z toho už unavená? Ležet vedle někoho, kdo tě měl milovat, ale místo lásky cítit osamělost a tajně stále doufat ve změnu, která nepřichází.

Není snadné přiznat si pravdu. Totiž, že změna nepřijde, že to takhle bude dál a dál, dokud ti nedojde, že už jsi měla dávno pokračovat jinam.

Snadněji se to řekne, než udělá. Je to mnohdy až příliš velká část života, kterou bys za sebou nechala. A čím déle čekáš, tím víc se to zdá nemožné, tím víc jako bys byla uvězněná v svém vězení.

Možná už jsi to vzdala. Možná už ti dochází naděje v šťastnější zítřek a síla cokoli změnit. Možná už ses s tím smířila natolik, že to ani nevnímáš, že už své malé a ukrývané neštěstí a smutek ani sama nevidíš.

Možná je na čase se probudit. Opět zažehnout jiskru, která byla udusána. Třeba už ani nevěříš, že je to možné. Ale ještě není konec hry. Nedošla jsi přeci tak daleko jen proto, abys skončila s něčím, co tě nedělá šťastnou.

Nikdy není pozdě. Můžeš mít strach. Může tě to děsit. Třeba nevíš, kudy se vydat, kudy vede cesta. Třeba se teď všechno zdá nejisté a zahalené. Ale to nevadí. Stačí udělat jen jeden krok.

Stejně už sama víš, co bys skutečně chtěla udělat. Tak už nečekej. Vykroč ze svého stínu, ač to může být bolestivé. Možná náhle uvidíš, jak moc tě to probudí k životu, jak tě to opět zažehne, jak ožiješ a rozkveteš a nebudeš chápat, proč jsi tak dlouho otálela.