Už mě to nebaví, už toho mám dost. Nebaví mě neustále dělat něco pro druhé, kdykoliv to oni potřebují, ale jakmile chci něco já, nikdy mi nepomůžou. Nebaví mě, že jsem ten hodný člověk, který vždy vyhoví všem přáním, všem potřebám, ale jakmile se situace otočí, jako kdyby tu pro mě nikdo nebyl. Kašlu na to.
Unavuje mě to. Možná mě vychovali jako hodného a vždy nápomocného člověka, ale proč by se někdo takhle snažil, když nezískává nic na oplátku? Když jsou ostatní sobečtí a sebestřední, proč by jim někdo neustále pomáhal?
Miluji pomáhat svým blízkým. Lidem, kteří se usadili v mém srdci. Když se usmívají a vím, že je to kvůli mně, mám z toho skvělý pocit. Ale nemohu neustále upřednostňovat ostatní před sebou. Nemohu si neustále odepírat svoje vlastní štěstí.
Nemůžu se snažit, aby byli všichni v pohodě, když jsem to já, kdo není v pohodě.
Být Pan nebo Paní Dobrák, to vám sice může přinést spoustu přátel, ale pomalu vás to ničí zevnitř. Je mi už špatně z toho stresu a napětí, které mi to způsobuje. Nemůžu pořád jen před ostatními ustupovat, měnit svoje plány nebo cíle, aby jim bylo vyhověno.
Musím začít dávat pozor na svoje vlastní duševní zdraví a pohodu.
Od této chvíle budu dávat sebe vždy na první místo. Ne tak, aby to druhým lidem ubližovalo, ale tak, aby jejich přání neničila ta moje. Moje plány, moje cíle, má cesta, můj život. Odteď už nikdy nebudu váhat je následovat. Chci tento život prožít po svém, chci, aby byl plný nadšení a štěstí. A to lze jen tak, že si půjdu za svým.
Neznamená to být sobcem. Vůbec ne. Nedokážu si představit být sobec a ubližovat ostatním, obzvlášť ne svým blízkým. Znamená to pouze převzít zodpovědnost za vlastní život. Uvědomit si, že to, co chceme, si musíme pro sebe získat sami. Že nikdo jen tak zázračně nepřijde a nesplní nám veškeré sny.
Nikdo nemůže očekávat, že vyřešíme všechny jeho problémy. Jasně, přátelé, rodina, partneři, ti jsou tu od toho, aby nás ve všem podporovali. Ale to neznamená, že nám budou věčně umetat cestičku. Když jsme malí, možná nám mamka nebo taťka pomáhají s úkoly, možná ho za nás někdy i udělají, když na to nestačíme, nebo se za nás jdou bít, když nám nějaké jiné děcko ubližuje, ale byl by velký omyl domnívat se, že takhle to funguje i v životě.
Proto přebírám plnou zodpovědnost. Od této chvíle se nebudu dávat až na poslední místo. Zasluhuji si veškeré štěstí, kterého můžu dosáhnout. Ať už v práci, vztazích, volném čase… Odteď budu na prvním místě já.