Někoho skutečně milovat
nemusí nutně znamenat,
že tato láska potrvá věčně.

Láska se zjevuje podle sebe. Tak, jak se jí zlíbí. Svobodně a nezávisle. Bez ohledu na to, zda ji máš v plánu nebo ne, zda si ji přeješ nebo ne, zda dává smysl nebo vůbec ne. A stejně tak svobodně odchází.

Člověk si rád představuje, že ji dokáže zachytit, udržet a spoutat. Proto, aby neodešla, aby nezmizela, aby nezpůsobila trápení. Ale takhle to nefunguje. A čím více se snaží ji ovládnout, tím více mu uniká.

Někdy láska způsobí bolest. Když se zničehonic rozhodne odejít jinam. Máš v hlavě pak plno otazníků. Ptáš se, kam zmizela? Co se s ní stalo? Hledáš vysvětlení. Hledáš důvody. Ale tak jako je láska nevysvětlitelně úžasná, když se objeví, stejně tak dokáže být tajemná a neuchopitelná ve chvíli, kdy se vytrácí.

Není jiné cesty. Proto, aby ji člověk mohl prožívat naplno, musí otevřít své nitro i riziku. Stát se zranitelným. Bez toho nelze skutečně milovat. Jedno je nevyhnutelně spojené s druhým jako dvě strany téže mince.

Není třeba se tomu bránit. Neexistuje účinné ochrany. Možná snad jen nemilovat vůbec. A to bys přeci nechtěla.

Nakonec bolest, když už se v tvém životě objeví, ti dává hloubku. Dává ti větší porozumění a soucit. Jestliže láska dává křídla, pak bolest vrací zpátky na zem. A to také není špatné. Vede člověka k tomu, aby si uvědomil řadu věcí, které by jinak přehlédl.

Bolest tě motivuje dívat se na svět trochu jinýma očima. Proměňuje tě. Dává ti přístup tam, kam bys pouze s láskou nedohlédla. Učí tě vážit si jiných věcí. Proměnit hodnoty a standardy. A to je dobře.

Prostě nech život proudit.
Nepoutej ho okovy.

Dej lásce svobodu a užívej si jí, dokud je.
Stejně tak si važ bolesti, protože tě přichází něco naučit.