Rozhlédněte se kolem sebe. Co vidíte? Uspěchanou společnost. Společnost zvyklou na rychlé výsledky. Objednáte pizzu, za 30 minut si říkáte, že už by tu jako sakra mohla být. Chcete se podívat na film, tak není problém stáhnout ho za 5 minut. Máte hlad? Jdete do fast foodu a obdržíte svoji zcela nevýživnou a kalorickou bombu během malé chviličky. Takhle teď všichni žijeme. A stejné je to u vztahů. Chcete někoho potkat? Stačí Google Play a stáhnout jedinou aplikaci! Pár tlačítek, pár podrobností a už to jede!
A když už se někam jde, tak se nejde na „rande“. Jde se na pár drinků. Jo, ty drinky pomáhají člověku uvolnit se, shodit tu napjatou atmosféru, ten stres, který se k tomu pojí. Není to ale trochu smutné, když se nad tím zamyslíte? Zdá se, že prostě jen nejsme zvyklí se takhle s někým sejít. Nebylo by lepší místo alkoholu třeba takové věci dělat častěji a cítit se pak uvolněně?
Jenže dnes lidi utíkají před opravdovostí.
Raději ruší plány a zůstávají doma u obrazovky, u mobilu, jen aby pak šli někam „nedělat nic“ s kamarády.
Lidi se dnes bojí závazků, bojí se poznat někoho více do hloubky. Bojí se vážných vztahů, vždyť s těmi přichází očekávání, nátlak, požadavky, že? Co když randit nemusí znamenat diktaturu ale partnerství? Třeba by to lidi zjistili, kdyby opravdu začali randit.
Dnes už více nevidíte eleganci, kdy muž přenechá ženě sedadlo v tramvaji, nepodrží dveře, aby mohla projít, nepředá růži jen tak proto, aby udělal radost, aniž by musela mít narozeniny. Druhá strana se s tím taky příliš nepárá: neocení, když muž zaplatí večeři, protože se to přeci očekává, nebo když se opravdu snaží vyjít vstříc a nehraje trochu nedostupného.
Lidé spolu už dnes nemluví. Zprávy a chat jsou norma. Telefonní hovory jsou nepohodlné. Stejně jako přiznat, co opravdu cítíte. Proto si navzájem lajkují fotky jen tak, „aby to nebylo příliš“. Nepíší si příliš dlouhé nebo významnější zprávy. Náhodou by to mohlo vypadat, že tam něco je. Nějaký opravdový cit, panejo. To je strašidelné!
Svěřit někomu důvěru místo toho, aby člověk věřil jen sám sobě? Nepředstavitelné!
Každý kolem vás, když se podíváte, jakoby překonal strach z toho, že se nechá chvíli někým vést, že ho někdo zraní, nebo mu prostě vrazí kudlu do zad, a to tak, že teď se předhánějí, aby to udělali jako „první“, aby náhodou neskončili na tom druhém místě.
Lidi tvrdí, že chtějí někoho, koho mohou mít rádi. Někoho, koho budou milovat. Na koho se spolehnout. Ale když už se náhodou objeví člověk, který naznačí, že by o ně měl zájem, vyděsí se a při první příležitosti se otočí a začnou utíkat.
Naše společnost nahradila slova jako „omlouvám se“ nebo „sbohem“ ničím, tichem. Ticho to přeci vyřeší samo. Je jednodušší někoho prostě vymazat. Odstranit z přátel. Blokovat. Neodpovídat.
Taky vám to připadá všechno tak šíleně postavené na hlavu? Pokud chceme změnit způsob, jakým randíme, pak musíme ale každý začít u sebe. Nemůžeme rozhodně změnit všechny. A určitě budeme ještě mnohokrát zraněni chováním jiných lidí. Ale stojí za to začít žít podle našich standardů. Tak, jak věříme, že by to mělo být.