Všichni známe ten typ lidí, kteří se po jediném bližším kontaktu s jiným člověkem upnou k představě, že je dotyčný jejich vyvolený, že si ho vezmou, že s ním budou mít děti, že s ním chtějí trávit každou sekundu svého života. Dost možná jste i vy s někým takovým chodili, nebo jste to právě vy, kdož si nemůžete pomoci a snadno propadáte všemu příliš rychle.

Stačí jediný polibek, objetí, trošku flirtu, hezkých řečí, kompliment nebo i prodloužený oční kontakt. Jen tak málo a tento člověk se nemůže ani na chvilku zbavit myšlenek na dotyčného. Přemýšlí o tom celý zbytek večera, celý druhý den, možná i celý zbytek týdne. A pak jsou tu i tací, kterým tyto myšlenky vydrží na mnoho dalších týdnů a měsíců. Ačkoli to bylo vše spuštěno třeba i jediným polibkem, který mohl trvat klidně dvě minutky.

Někdo to nazývá poblouznění, někdo zamilovat se. Otázka je, neměli bychom to spíše nazývat realističtěji – upnout se k něčemu nebo někomu?

Je zajímavé, co všechno zjistíte, jakmile začnete dloubat hlouběji, kde se tato potřeba upínat vlastně bere. Když se nad tím zamyslíte, většina lidí, kteří se snadno upínají ke svým partnerům nebo „potenciálním partnerům“ (nebo přinejmenším k myšlence na potenciální partnery), mají několik shodných charakteristik. Jinými slovy nacházíme tu jistý vzorec myšlení a chování.

Co vás napadá, jaký je člověk, který se snadno upíná?

Nehleďme teď na vnější projevy těchto lidí. Je úplně jedno, jak se oblékají, kde žijí, s kým, jakou práci vykonávají, kolik peněz vydělávají, kolik jim je let, muž či žena… na ničem z toho nezáleží. Upínání je samo o sobě symptom, který pramení z nitra člověka. Důvod se skrývá velmi hluboko v psychologii každého tohoto jednotlivce.

Tento člověk se upíná především proto, že není zvyklý, že je s ním jednáno buďto hezky, s vášní nebo jako s někým jedinečným. Stačí pak jen málo, stačí jediný večer, kdy se s ním někdo vášnivě líbá, protože okolnosti tomu nahrály, a daný člověk je celý bez sebe. Zažil něco, co se mu obvykle nestává, a k této myšlence zcela přilne. Je to vlastně jako malé dítě, které poprvé ochutná čokoládu, která je natolik výtečná a slaďoučká, že ji chce spořádat co nejvíce!

Proč z toho ale dělá takovou vědu? Pravda je taková, že to pramení především z vnitřních pocitů vlastní nedostatečnosti a nejistoty.

Člověk, který se snadno upíná k jiným, by se dal ve většině případů charakterizovat jako člověk, který si ne moc dobře uvědomuje svoji vlastní hodnotu.

Je pro něho pak obrovskou iluzí, kdy se snaží tuto hodnotu nalézt v jiných lidech. Jak většinou takoví lidé dopadají? Obvykle jsou zraněni, mají zlomené srdce, jsou opuštěni, zrazeni. Opět se ale nabízí otázka, proč? Ačkoliv je možná těžké si to přiznat, je to právě jejich pocit méněcennosti a přilnavost, která z toho pramení, která v mnoha případech ruinuje vztahy.

Sebe podceňující člověk totiž začne až příliš vysávat energii z druhého. Začne ho okrádat o čas, chce s ním trávit každou volnou minutu. Jakmile ho totiž druhý opustí a jde dělat něco sám, dotyčný je opět ponechán sám sobě a svým pocitům. Nedej bože, aby druhý šel někam s kamarády bez něj! To by byla učiněná katastrofa.

To je také důvod, proč je upínavý člověk vždy zraněn tak hluboce. Jakmile ho partner opustí, již není žádné naděje. Najednou zbývá jen on sám se svojí nedostatečností. To je pro něho obrovskou ránou, která ho devastuje zevnitř.

Nuže, má tento člověk vůbec šanci?

Samozřejmě. Jako všechno, co se objevuje v naší mysli, lze změnit. Přilnavý člověk má jediné možné východisko: musí najít sám sebe. Musí se poprat se svým nitrem, které mu podkopává nohy. A k tomu je zapotřebí jen málo – stačí udělat jen malou změnu. Vyrazit mezi lidi, které neznáte. Zkusit nový koníček. Věnovat více času svým vášním.

Jakmile dotyčný začne přijímat svoji samotu, jakmile začne pociťovat naplnění sám o sobě, pak začne zcela zapomínat, že je sám. Náhle si uvědomí, že mu to již nevadí. A jakmile naplní svůj život tím, co ho baví, a jde si za svými sny, v tu chvíli je svobodný. Našel svoji sebelásku, přesněji řečeno ji vypěstoval. Pak je připraven na opravdový vztah, kde již nebude druhého potřebovat pro svoji existenci, ale bude i tak rád sdílet svůj život.